Poicephalus   web o chovu afrických papoušků dlouhokřídlých jako domácích mazlíčků

Ke svému papouškovi senegalskému jsem přišla náhodou. Dozvěděla jsem se o jednom ručně dokrmeném, čtyřletém samečkovi, který dělá potíže své majitelce. Žárlí na ni a napadá jejího přítele. Jeho chování už bylo tak neúnosné, že se majitelka rozhodla, že musí jít z domu.
Tak jsem tedy přišla k Arturkovi. U nás doma je naštěstí jiná situace. Je zde hodně lidí, navíc papoušek bydlí u mě v pokoji, kam většinou chodím jen já. Spřátelil se tedy se mnou, ostatní tiše toleruje. Nedochází k takovým scénám jako v Arturově bývalém domově.
A nebyla bych to ani já, aby mi papouška chovaného jednotlivě nebylo líto. Rozhodla jsem se, že Artíkovi musím pořídit samičku. Samozřejmě jsem si vzpomněla nevhod – v září. Drtivá většina papoušků senegalských totiž hnízdí v zimních měsících a tak nabídka mladých je nejpestřejší zjara. Po delším hledání jsem nakonec na jeden inzerát narazila. Pro samičku jsem si jela až za Prahu. Jde o ručně dokrmenou samičku, narozenou v červnu 2007.

Mládě dostalo jméno Barunka. Počátky soužití s Artíkem byly dost bouřlivé. Artur prožil celý život sám, navíc je ručně dokrmený a silně fixovaný na člověka. Takže vetřelce nevítal právě s radostí. V současné době, po čtyřech měsících soužití, si na sebe už více méně zvykli, naštěstí. Stále bydlí každý ve své kleci. Klece mají postavené vedle sebe a tak jsou celý den spolu v kontaktu, ale nemohou se navzájem poprat.
Jakmile je oba vypustím, Artík se žene za Barčou, čechrá jí peří na hlavičce a krku, krmí ji, dokonce se s ní pokouší pářit. Troufám si říct, že být samička starší, možná by došlo i ke hnízdění. Nedokážu si však vysvětlit Arturovy občasné záchvaty agresivity. Delší dobu Barunku obírá a najednou po ní sekne zobákem. To je také důvod, proč jsem je zatím nedala do společné klece.

Jako osobnost je každý z nich jiný

   Artur je bohužel nevychovaný. Je rozmazlený, zvyklý vše okolo považovat za svůj majetek. To jsou nešvary, které u něj byly v mládí zanedbány. Myslím, že vhodnou výchovou v mládí se tomu dá předejít. Je hodně dominantní, silná osobnost. Nic si nenechá líbit a vždy musí mít poslední slovo. Také je hodně fixovaný na jednoho člověka (naštěstí jsem to právě já). I to je chyba, které bylo možno výchovou v mládí předejít. Jako mazlíček je skutečně roztomilý – neúnavně se lísá tak dlouho, dokud si ho nevšimnu. Neustále mi nastavuje hlavičku na podrbání a všelijak ji obrací  a natáčí, abych ho podrbala opravdu všude. Jeho specialitou je dobývání ven z klece – říct, že umí udělat smutné „psí oči“, vůbec nevystihuje situaci. Ve skutečnosti je ještě daleko roztomilejší a dojemnější. To samé se týká i zvuků, které u toho vydává. Zkrátka se mu nedá odolat. Dokáže napodobit různé zvuky, hlavně pískání a melodie. Pokud slyší hlasitou muziku nebo lidský smích, dokáže se neuvěřitelně rozparádit – tancuje do rytmu hudby, roztahuje křídla, čepýří peří, různě se natřásá a uklání – je to vážně nezapomenutelná podívaná. Na druhou stranu myslím, že i díky jeho věku a pohlaví je to důstojný, poměrně klidný pták, nemá potřebu neustále někde létat nebo pobíhat.

Barunka je Arturův pravý opak. Je nezbedná, rozverná, aktivní, neustále něco demoluje. Je přátelská ke každému bez rozdílu, každého musí prozkoumat – je strašně zvědavá. Je velice hravá, zabaví se skutečně vším – ale nikdy ne nadlouho -  jen co věc prozkoumá a dle možností zničí, hned si zase hledá jinou zábavu. Z hravosti a přemíry energie občas kousne, ale ne úmyslně.  Není tak přítulná jako Artur, jednoduše ji nebaví sedět a nechat se drbat. To vše také přičítám jejímu věku (je to ještě neposedné mládě) a pohlaví (samice jsou aktivnější než samci).

A co souhrnně říci o senegalcích jako mazlíčcích? Jsou nesmírně inteligentní, zábavní, hraví, přátelští, nade vše milují svého člověka a dávají mu to najevo. Také mají dobrou paměť a jakmile se v člověku jednou zklamou, jen obtížně si u nich ten dotyčný zase získá důvěru. Z toho důvodu nejsou vhodní jako společníci pro děti, navíc mají silný zobák, který by mohli proti malým tyranům použít. Jinak jsou podle mě mimořádně vhodným druhem papouška na mazlení. Ani při chovu v páru se nemusíme bát, že by se nám ptáci odcizili, naopak – ti moji jsou toho živoucím důkazem.

Text a foto: Mirka Šámalová

www.chuvicky.estranky.cz

Hloh je lahůdka nadevše!

Chovatelka Billie Faye z USA zachránila mladé sourozence papoušků senegalských. Ti se vyklubali na svět v Massachusetts. Jejich vlastní rodiče k nim byli velice agresivní. Samička dostala jméno Parsley. Již v hnízdě byla poznamenaná životním handicapem, se kterým nebylo lehké bojovat. I přes toto všechno se z ní vyklubala bojovnice, která si život užívá.

Když byla Parsley ptáče, rodiče jí ukousli horní část zobáku a prsty na nohou. Z důvodů její vady nechala chovatelka spodní zobák přerůst, aby získala alespoň nějakou oporu. Využívá tak zobák obráceně, spodní čelist je tou hlavní. Dokáže si rozlousknout dokonce bez problémů arašídy, ba dokonce i mandle! Parsley je velice šikovná, a ač se to vůbec nezdá, svůj handicap si nijak nepřipouští.

Mezi její záliby patří trhání papírů a zábava s dřevěnými hračkami, které pro ně vyrábí samotná majitelka. Vždy když hračky zkoumá, sedí na rameni své paničky a rozebírá je na částečky. Oblíbenou činností je také létání a pojídání květin.

V novém domově dostala také kamaráda, se kterým tráví většinu svého času.  Billie by nerada zkoušela, zda by byla schopná mít sama mláďata a postarat se o ně. Krmení by pro ni bylo velice těžké a odebrání ptáčat pro ruční dokrmení by nemuselo udělat její psychice příliš dobře. Dle majitelky je velice čilá a šťastná. Je přesvědčená, že by byla dobrou mámou, ale nerada by jí tím nějak uškodila.

Parsley dostala druhou šanci, které se chopila a plně ji využívá. Je úžasným domácím mazlíčkem, který nedá na svou majitelku dopustit. Její povaha je mírná a přátelská, avšak pokud je nutno bránit svou rodinu, stane se z ní neodbytná dračice.

Rozhovor, překlad a zpracování: Bc. Lenka Ďuríšková

ŽIVOT V PŘÍRODĚ

Ze všech dlouhokřídlých papoušků je  papoušek žlutotemenný nejrozšířenější. Vyskytuje se na území cca 4 500 km2 (Angola, Etiopie, Botswana, Burundi, Demokratická republika Kongo, Eritrea, Kamerun,  Kenia, Malawi, Mosambik,  Nambie, Nigerie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Tanzanie, Čad ).  Tento papoušek je nejpočetnější z celé skupiny rodu Poicephalus. Tito papoušci profitují z putujících slonů, kteří zbavují stromy kůry, kterých si následně meyeráci budují svá hnízda. Hnízda může tento papoušek budovat i v opuštěných hnízdech po vousácích nebo datlech.  Žije v malých koloniích nebo jen v párech v lesích nebo zarostlých částech savany.
Hnízdí, když ostatní ptáci nehnízdí, žere to, co ostatní ptáci odvrhnou, všem ptákům, kteří jsou větší než on jde raději z cesty. Vůči lidem je také nedůvěřivý, ale je považován též za škůdce, který napadá zdejší pole a plantáže. Pro toto je také loven a tím je i snižován jeho stav, který je nyní ve volné přírodě stabilní i přesto, že jeho popularita v soukromých chovech stále roste.

Při sběru potravy jsou tito papoušci, jinak žijící jen v párech nebo velmi malých skupinkách, pozorování i v hejnech o 30 hlavách. Jsou však velmi plaší a nenápadní. Pohybují se v korunách stromů ve výšce mezi 3 až 10 m, z tohoto důvodu je lze velmi těžko pozorovat. Často zůstávají velmi dlouho na jednom místě. Jejich let je rychlý, doprovázený tichým voláním.

Potrava papoušků žlutotemenných se skládá hlavně z ořechů, bobulí, semen různých trav, obilí, ovoce  (především potom fíky) a semen akátu. Přesto však také rádi nalétávají na ovocné plantáže, kde působí značné škody.  Tyto plantáže – ovocné nebo i pole – ničí tajně a nepozorovaně díky své vysoké inteligenci a vyvinutému systému hlídkování. Potravu vyhledávají od východu slunce do cca 10h dopoledne a od 15h do západu slunce. Během poledne odpočívají na stinných místech. Hnízdí od června do prosince/ledna ve výšce 3 – 10m, kde samice snáší 3 – 4 vejce, která zahřívá 26 – 31 dní. Hnízdění trvá asi 58 až 60 dní. Pohlavně dospělí se stávají ve dvou letech. V této době je již také plně a stabilně přepeřen.

Dospělí ptáci mají hlavu, svrchní partie a horní část prsou popelavě hnědé. Na temeni je výrazná žlutá skvrna; kostřec a spodní partie jsou modrozelené, někdy více modré než zelené. Ohbí křídla, holeně a spodní křídelní krovky černé. Mladí ptáci jsou bez žluté skvrny, celkově zelenohnědí. Spodní křídelní krovky jsou modré a zelené, jen s malými žlutými místy.  Duhovka tmavě hnědá.

Forshaw (1989) rozlišuje šest poddruhů papouška žlutotemenného, lišících se od sebe oblastí výskytu, rozsahem žlutých skvrn na hlavě a zabarvením hrudi a břicha.

• Poicephalus meyeri meyeri. Spodek těla je tyrkysově modrý až modrošedý
• Poicephalus meyeri saturatus. Šedá barva v horní části těla je tmavší, hruď je tyrkysová až zelená. Tento poddruh je asi o 2 cm větší než nominátní forma.
• Poicephalus meyeri matchiei. Stejně velký jako předchozí poddruh, avšak vrchní část těla je mírně tmavší než u nominátní formy a hruď je tyrkysová až světle modrá.
• Poicephalus meyeri transvaalensis Od předchozího poddruhu se liší zelenějším zbarvením na kostřeci a vrchním šedým zbarvením více do hněda.
• Poicephalus meyeri reichenowi. Největší z poddruhů, dorůstající délky 24 cm. Horní část těla je hnědavá, hruď modrá, chybí žluté znaky na hlavě.
• Poicephalus meyeri damarensis. Menší než předchozí poddruh (22 cm). Má tyrkysově zbarvenou hruď a žluté znaky na hlavě rovněž chybí.

V PÉČI ČLOVĚKA

O chovu těchto papoušku v zajetí nebo spíše v péči člověka se dá říci, že jde o papoušky, kteří se, stejně jako všichni dlouhokřídllí papoušci, snáze adaptují a aklimatizují – i pokud jde o ptáky z odchytu – než ostatní papoušci. Také lze konstatovat, že nejsou tak citliví a konzervativní, jako je papoušek šedý – žako, byť jde geograficky o podobné  papoušky.
Také u papoušku žlutotemenných, stejně jako u ostatních zvířat že každé zvíře má svoji osobnost a individualitu, ke které by se mělo přihlížet.  V žádném případě nemůžeme chovat tohoto papouška jen na základě toho, že jde o menšího papouška. Právě naopak. Jakkoliv je menší než žako, má stejné potřeby na prostor i zaměstnání, tak i na péči a pozornost člověka. To samé se týká i kvalitního žrádla, které tento papoušek musí dostat. Obecně jde o papoušky až mírně tvrdohlavé, takže se k nim musí přistupovat s větší trpělivostí a důsledností, ale vím, že se to vyplácí.
Obzvláště mladí ptáci jsou velice hraví a rádi zkouší „ kam až můžou.“ Toto období je velice důležité pro další etapu a vztah papoušek – člověk. Může se i zdát, že je to papoušek zdrženlivý, který se raději drží zpátky, ale opak je pravdou, protože tento papoušek velmi bedlivě pozoruje své okolí  a velmi často ví velmi přesně, jaké budou reakce člověka na jeho konkrétní chování.

Voliera pro pár papoušků žlutotemenných by měla mít min. rozměry 1x2x2m a zhotovena z celokovové konstrukce, potažená oky ze silnějšího drátu, protože jde o papoušku s opravdu značnou silou v zobáku. Hnízdní budka by měla mít potom 35x80cm a vletový otvor o průměru 7cm. Budka by měla být umístěna v stinné části voliéry, protože tito papoušci neradi hnízdí v otevřených a prosvětlených voliérách. V evropských podmínkách hnízdí papoušci v březnu a květnu, ale i jiné měsíce nejsou výjimkou. Inkubace je 27 dní a snůška má obvykle 2-4 vejce.

Pro jednoho papouška by měla být vyhovující klec o velikosti 5Ox3Ox4Ocm, za předpokladu, že z ní bude denně vypouštěn na několik hodin.
Potrava pro papoušky žlutotemenné je stejná jako pro známé papoušky senegalské, s nimiž má tento papoušek stejné i obecné podmínky k chovu.  Základem je směs zrnin pro velké papoušky, denně by měli dostávat hojnost ovoce a zeleniny. Vhodným doplňkem jsou i granule pro papoušky. Pamlsky jsou například piškoty, kousek tvrdého sýra, vážené drůbeží maso, moučný červ. V době hnízdění potom vaječná míchanice, máčené piškoty v mléce, hojnost zeleného krmení.

Můj Mayer….

Svého Mayera jsem si donesl koncem letošní zimy od jednoho soukromého chovatele. Vlastně má cesta k takovému papouškovi byla docela dlouhá, ale vyplatila se. Jak jsem četl v jednom časopise o papoušcích, jsou papoušci koníčkem, ke kterému se člověk vrací. Toto mohu jen potvrdit. Jako dítě jsem měl různé andulky a korely, stejně jako asi každý nebo většina, potom jsem neměl žádného opeřence a až po letech jsem si pořídil jednoho kakarika, který se stal pravým domácím mazlem a musím přiznat, že takovému ptačímu kamarádovi se ani pes nevyrovná. Bohužel vše ukončila dovolená, kdy můj kakariki byl také na prázdninách u mé kolegyně, ale po návratu už to nebyl on.  Během několika měsíců vše ukončil jeho skon. Po čase jsem přemýšlel o koupi jiného kakarika nebo papouška a mé rozhodování bylo po předešlé zkušenosti velice těžké, protože jsem stále neměl odpověď na tu nejdůležitější otázku – co s papouškem o dovolené. Jak plynul čas, tak se vyvíjela i má konečná odpověď na tuto otázku – kam nemůže papoušek, nemůžu já.

Po této odpovědi to šlo ráz na ráz. Kakarika jsem zavrhl, kvůli otvírání starých ran, tak začal maraton o shánění informací a prohlížení různých druhů papoušků, ale věděl jsem přesně, které papoušky nechci. Tak se výběr zúžil opravdu na docela malou skupinu papoušků, z nichž žlutotemeňák vyhrál.
Pak už ten maraton zná asi každý – inzeráty, domluva s chovatelem, klec, krmení a den „D.“ Papouška jsme přivezli v sobotu dopoledne, přestěhoval jsem jej do klece, která už byla připravená, a nechal mu pár hodin, během kterých si v klidu prohlédl klec a pokoj. Večer to začalo, protože jde o papouška, který nebyl ručně dokrmen, lidské ruky se pochopitelně bál, a tak byl každý zásah v kleci problém. Výměna krmení a vody 2x denně, byl opravdu problém, pomalá chůze kolem klece byla akceptována, leč bedlivě pozorována. Toto trvalo asi 14 dní, než si papoušek zvykl, že by ruka pro něj pár výhod mít mohla. Toto byl velký zlom, protože pan Mayer se začal i sám od sebe přibližovat a ruku si šel i sám prohlédnout. Musím uznat, že tak velký zobák mi vůbec nedělal dobře a dodneška jsem přesvědčen, že je přesvědčen o tom, že  má něco, co se dá okamžitě použít k výrobě bolesti a já ne.  Postupně jsem mu zkoušel přes mříž  klece něco nabízet, toto byla taky zkouška mé trpělivosti, ale vyplatilo se to. Vlastně dneska už jen planě vzpomínám na doby, kdy můj „Kraken„ byl ještě plachým bojácným papouškem. Musím ale uznat, že každý den jsme udělali na našem vztahu kus práce.

Mezi tím vším jsem ještě pořád sháněl nějaké informace ať už na internetu nebo v různých knihách, nejen o papouškovi a jeho druhu, ale vlastně všechno, co se týká života s papouškem.  Pamatuji si, že jsem jednou v sobotu porušil jednu docela důležitou zásadu- papouška pusťte z klece ven, až když si zvykne na klacík nebo prst.  Začalo to tím, že jsme se pozorovali – každý ze svého koutu, já potom vstal a otevřel klec a bylo. Mayer se vznesl, sedl si na skříň a zíral – já taky. Takto jsme na sebe koukali drahnou chvíli.
Ukončil jsem vše ignorací a tiše čekal, jak to dopadne. Dopadlo to výborně – oběd. Papoušek sám od sebe slétl na stůl a šel se podívat co jím. Vlastně takto jsme spolu začali kamarádit.

Velkým překvapením bylo, že když si vše prohlédl, vrátil se do klece sám – doma je doma -  a usnul. Vlastně ono přelézání se po tomto zážitku vyvinulo tak nějak samo, ostatně jako všechno. Výchova mého papouška probíhala metodou  pokus – omyl, ale velkým pomocníkem byly i některé knihy, které posloužily spíše k  upevňování a jako návod, co bychom se mohl ještě naučit. Největším překvapením pro mě bylo, když papoušek začal opakovat svoje jméno.  K tomuto jsem začal postupem času přidávat další, která byla také opakována. Dneska zvládne i 6 kratších vět a zopakovat nějaké to zapískání. Nepříjemnou zkušenost jsem udělal, když jsem papouška dával vždy na chvíli na balkon, aby měl také nějakou změnu, bylo legrační pozorovat venčící se psy, jak otáčí hlavu na papouškovo pískání.

Po zkušenostech s mým Mayerem musím potvrdit to, co jsem našel mezi obecnými informacemi o tomto druhu – jde o papoušky, kteří jsou relativně tišší – bydlím v bytě a jeho projev bych srovnal s tišší korelou, neobtěžuje ani mě, ani sousedy. Do všeho jde – po hlavě -  prostě co vidí, to si jde prohlédnout. Vše zkoumá zobákem a vše se snaží uchopit a odnést do své klece.

Dovolenou jsme spolu absolvovali 2x a i 2OO kilometrová jízda v autě mu nedělala problém. Jen jsem musel sedět vedle něj a povídat, jinak se měnil v malé dítě – řval a řval. Po příjezdu do cíle se otřepal, najedl, napil a spal. Je fakt, že i doma, pokud je puštěný má tendence být neustále u mě, pokud se ztratím z dohledu – volá velice intenzivně, ale pořád se to dá vydržet – utiší se ale hned po zaslechnutí svého jména nebo písknutí. Pro případ nulového vizuálního kontaktu si zřídil i své místečko na dveřích obývacího pokoje, odkud má dokonalý přehled.

Další zkouškou trpělivosti bylo naučit žrát papouška ovoce a zeleninu. To byl problém, ale neustálým předkládáním se to změnilo a dneska není nic, co by nesežral.
Svému papouškovi předkládám mrkev, jablka, hrušky, červenou řepu, papriku, okurky, hrozny, fíky, datle, ananas, meruňky, broskve, nektarinky, kiwi, mandarinky, pomeranče, zelený salát, čínské zelí, třešně, švestky, jahody, ostružiny, maliny, borůvky, banány, bezinky,sladkou kukuřici, meloun vodní i cukrový, směs bylinek a trav, rajče, všechny druhy ořechů.  Čerstvé ovoce a zeleninu dostává každý den, s tím, že jsem najel na ovocné a zeleninové týdny, protože Karim má očividně ovoce radši, a proto začal přebírat – ovoce snědl, zeleninu vyhodil. Takhle, když má v misce jen zeleninu, nemá jinou možnost volby. Zvláštní postavení zaujímá v jeho jídelníčku tvaroh, jogurt a maso, které se naučil jíst ode mě ze lžičky. Oblíbený je tvaroh s kousky ovoce a medem, mléčná rýže, krupičná kaše (bez kakaa), vařené maso nebo i kousek šunky a tvrdý sýr. Oboje však dávám velmi opatrně kvůli vysokému obsahu soli.  Oblíbené jsou i piškoty nebo obyčejný chleba nebo rohlík. Občas mu nechávám kousek pečiva ztvrdnout a dávám jako „žrací hračku,“ takto mu dávám i ony kostičky z buvolí kůže pro psy, které jej zabaví na docela dlouhou dobu.

Z komerčních krmiv dostává pan papoušek granule a směs zrnin.  S tímto jsem různě experimentoval a hledal jsem, které papouškovi chutnají až tak nejvíc. Z granulovaného krmiva to jsou značky:  Fruit Blend Flavor – velký papoušek od ZuPreem a Nutri Bird P15 od Versele Laga. Tyto granule mu dávám namočené buď do ovocného džusu, nebo nejčastěji do odstáté vody.
Z komerčně vyráběných minerálních nebo vitamínových přípravků nepodávám nic a myslím, podle dokonalé kondice Karima, že potřebné asi dostává v krmivu.

Jako zpestření předkládám sladké těstoviny od firmy Prestige a ovocnou instantní kaši od firmy Orlux.  Směsi zrnin podávám od firmy Prestige, Deli Nature,  Versele Laga. V poslední době však místo krmení z misky podávám krmivo ve formě tyčinky a do misky dávám granule. Přijde mi, že pokud se tyčinka šikovně zavěsí, dá papouškovi i docela práci se k ní dostat, což jej i docela zabaví. Samozřejmostí je i sépiová kost a různé minerální kameny. Obecně se snažím nezůstat jen u jedné firmy nebo jen u jedné směsi, ale střídat je a tím snad i zajišťovat jakousi změnu v jídelníčku.

Jinak docela zajímavým zjištěním bylo, jak moc rád má tento papoušek vodu.  V kleci má neustále misku, do které si může zalézt, kdy uzná za vhodné, ale i rosení s rozprašovačem. Jeho mistrovským kouskem je i společná sprcha, která mu působí asi největší radost. Celou tuto epizodu s vodou mi ukázal můj papoušek sám, když se několikrát týdně snažil s načepýřeným peřím dostat do misky s vodou. Docela se mi i osvědčilo, když je puštěný po bytě dát na  zem taktéž misku s vodou. Většinou ji nenechá bez povšimnutí.

Dalším milým překvapením bylo to, že se vůbec nejedná o papouška, který by ustrašeně seděl v koutě klece nebo se potřeboval s něčím dlouze seznamovat. U kakarika jsem všechny novinky musel nechat ležet před klecí a čekat několik dní až si je prohlédl. U Mayera je to právě naopak. Pokud mu donesu novou hračku, pečlivě ji omyji a už v momentě kdy ji položím na stůl tak, aby se mohl podívat co to je, je na něm v mžiku vidět jeho vzrušení a zaujetí novinkou, kterou musí hned prozkoumat.  Největší radost měl snad z úklidu skříní. To bylo křiku a volání, bohu žel taky zničených věcí, které podléhaly jeho -  zobáčku – a čím víc to křupalo a praskalo, tím zajímavější to bylo.  Jeho zvědavost nabírá maxima, když slyší nějaké zvuky ze společné chodby před bytem. Pozorovatelská pozice na svrchní části dveří a identifikace zvuků dokážou tohoto papouška zaujmout též na docela drahnou chvíli.
Další věc, která mne na tomto papouškovi neustále fascinuje je jeho hravost. Je jedno jestli jde o hračky,  které jsem mu koupil, a jsou určeny pro papoušky nebo jsou to věci, které člověk běžně potřebuje k životu. Věci, které si sám najde na hraní, jsou možná až ty nejlepší. Největší oblibu má kávová lžička, podšálek nebo proutěné prostíraní. Hodně často se s tímto předmětem svalí na záda a žongluje mezi nožičkami a zobákem. Další oblíbená činnost mého Mayera je šplhání a závěs hlavou dolů.

Co říci závěrem o tomto papouškovi? Snad jen to, že i podle odborné literatury jsou všichni papoušci rodu Poicephalus nedoceněnými domácími „ mazlíčky.“ Vzhledem k tomu, že všichni pocházejí z  Afrického kontinentu, stejně jako papoušek šedý – oblíbený žako, nejsou vůbec tak populární jako právě žako. Při tom lze říci, že tito papoušci snášejí život v lidské společnosti lépe, snadněji se vyrovnávají s novými situacemi, stejně tak i jejich reakce na nové předměty, životní okolnosti, jsou nebojácní a se zaujetím vše nové zkoumají, zatímco ostatní papoušci platí spíše za konzervativní tvory, kteří všechny novoty přijímají se značnou nedůvěrou a zarytostí. Také všechno, co jim bylo ubráno od ostatních a populárnějších papoušků (žako, aratingy, amazoňané ), vracejí svojí extrémní přitulností a klaunovským nadáním.
Tak jak já jsem zatím poznal svého Meyera, jde o papouška s velkou osobností a odvahou, který si je vědom sám sebou a podle toho se taky chová. Nechci se dotknout chovatelů jiných papoušků, ale tak jak jsem tohoto papouška zatím mohl popsat, podotýkám, že jde o dobu cca. 7 měsíců, jsem z něj opravdu nadšen a těším se na další chvíle s mým Karimem.

text a foto: Roman Čech

(článek vyšel v časopise Nová Exota 11/2010)

Jak už bylo mnohokrát napsáno, před pořízením si jakéhokoli zvířete, je třeba o něm nasbírat co nejvíce informací. O to více, jedná-li se o inteligentního papouška. Toto je odstrašující případ špatné péče, ještě k tomu o předčasně odebrané mládě. Špatná strava a rozmazlování měli za následek agresivitu a sebepoškozování.

Papouška Jonáše přinesli zoufalí majitelé, protože už se nedokázali dívat, jak si ubližuje, trhá peří i kusy kůže a evidentně dost trpí. Pohled na něj byl hodně traumatizující, jedním slovem – Smrtonoš! Při lékařském vyšetření se zjistilo, že jeho problémy se škubáním nejsou jen pouhým zlozvykem, ale vše je podníceno špatným zdravotním stavem. Z biochemie krve bylo jasné, že má poškozená játra a rozhozený krevní obraz. Zvýšené hodnoty lipidů a vylořování většího množství žluče mu způsobovalo nepříjemné svědění kůže.

Celý článek Magdalény Žohové si můžete přečíst zde.

Bonnie se narodila ve Velkých Hošticích u Opavy, kde se 24. ledna 2010 narodila jako poslední ze 4 sourozenců. Jako jediná ze všech se odmalička bránila umělému ručnímu dokrmení, proto zůstala se svými rodiči a vyrůstala přirozeným způsobem. Ve 3měsících jsme si ji vyhlédli. Původní chovatelé ji vyndali ze společné voliéry a dali ji do menší klece, do bytu, kde se jí věnovali. Po veškerých přípravách, nákupech a prostudování dostupných literatur jsme se pro malou po necelém měsíci rozjeli. Nebyla plachá ani divoká, jen si nás prohlížela a zkoumala přepravku, ve které se svezla do Ostravy. Pohlaví není určeno testy DNA, žijeme tedy v domnění, že jde o samičku, ale pro jistotu jsme volili jméno pro obojí pohlaví.

První den vidíme jako včera. Po 25min v autě se naučila napodobit zvuk motoru, takže po příjezdu domů ještě chvíli „bručela“

Ne nadarmo se říká, že si papoušek senegalský oblíbí jen jednoho člena rodiny, ať se mu věnujete sebevíc. My jsme byli pro Bonnie doma 2, ale od druhého dne si hrála stále jen se mnou. I přes pokusy střídat se po půl dnech v hlídání jsme neuspěli. Problém mohl být i v tom, že byl přítel první měsíc pracovně vytížený, viděla ho tedy jen večer při usínání, pravidelně s ní býval o víkendech sám. Své dětství tedy strávila nejvíce v mé péči. Od prvního dne jsme ji vedli k dodržování a zafixování si pevného řádu. Ráno volnost, od 10-13hod spánek v kleci, odpoledne opět vypuštění dle její nálady a možností domácnosti. Nikdy nebyl po ránu problém s hlučností. Vždy čekala (i do 10hod dopoledne!), až se probudíme a potom si začala hrát a zpívat. Tento režim má plně zafixován dodnes.

První 3 měsíce strávila v kleci v našem pokoji, kde měla svůj klid a ticho. Poté jsme koupili větší voliéru, kterou jsme stavěli v obýváku za dozoru naší Bonnie. Senegalci jsou také typičtí svou plachostí a nedůvěrou vůči novému. Pokud však s každým novým předmětem manipulujete v blízkosti papouška, mazlíte se s ním, hrajete si, smějete se, jeho neutuchající zvědavost mu nedá, přiletí a bude si chtít hrát taky. Takhle se Bonnie od malička naučila rychle akceptovat cokoliv nového.

Puberta začala v 9. měsíci. Sama za sebe můžu říct, že jsem měla opravdu nejednou takový vztek, že jsem jí málem v prudším zacházení ublížila. Pro představu: papoušek ze dne na den nepředstavitelně křičí (až vám píchá v uších), po vypuštění létá jako zblázněný, všechno ničí, kouše a štípe do krve, nerespektuje žádný z naučených povelů, aj. Spousta majitelů v tomto období papouška prodá, protože jeho chování vážně nesnesou. Dle mého je to chyba z jejich strany, protože nejsou plně informováni. Trpěli jsme takto den co den asi 3,5 měsíce, kdy už ji začala puberta přecházet. Velký problém je také v tom, že po dobu puberty nesmíte na papouška zakřičet. Můj názor je takový, že tento druh papouška je opravdu pro trpělivé a silné povahy. Chování v období puberty se upevňuje na celý život. Proto pokud jste vůči němu agresivní, křičíte a trestáte ho, je to to, co si nese do budoucna a takový už papoušek bude. Dnes je Bonnie něco málo přes rok. Do svého srdíčka dokázala vpustit nakonec i mého přítele, ve kterém našla ideálního kumpána při svých hrách a lumpárnách. V mluvení i pískání je velice šikovná. Pro snadnější vyslovování svého jména si začala Bonnie říkat i Bonnini. Naučila se vykonat potřebu na povel „kakat“, takže každé ráno slyšíme „Bonnie kakat, kakat“, což značí, že už je načase, abychom ji vypustili. Na povel „Pojď!“ nám přiletí na ruku. Při slovu „umyjeme“ se načechrá, postaví se k misce s vodou a očekává sprchu rozprašovačem. Jako malá vodu naprosto nesnášela. Takovýchto povelů je více. Od malička miluje cestování, při 4,5hod jízdě na Jižní Moravu se zavěsí hlavou dolů, houpe se a píská melodii „Skákal pes“, nebo prostě usne (a to máme hlučné sportovní auto), ale během cesty o ní pořádně nevíme. Po jedné návštěvě rodiny, kdy ji zkoumala fenka jorkšíra, se krásně naučila štěkat jako ona, takže nějakou dobu jsme neměli v kleci papouška, ale pejska

Její mlsný jazýček se od malička hodně změnil. Co jí chutnalo v dětství, už není takovou delikatesou. Co však miluje celý život – šťavnaté chilli papričky, česnek, granátové a obyčejné jablko, kuřecí maso a vajíčko. Odmalička si vedeme něco jako „deník“, takže veškeré její pokroky nebo výkyvy v chování a chutích máme zaznamenány.

Tito papoušci jsou velice suverénní a nebojácní, pokud je v domácnosti i jiné zvíře. Při nepozornosti chovatele může dojít k vážným úrazům. Pokud k nám přijde návštěva se psem, Bonnie neváhá, pokřikuje na něj a nalétává mu na hřbet, kde se mu zobákem zaboří do srsti a provokuje. Za rok soužití nevzala na milost ani našeho králíka. Vypozorovala však, co mu chutná, a pokud ona něco takového má, tak si ho jde nakrmit. Ohromně ji to baví. Občas se proti nám oba spiknou, Bonnie sedne do vázy růží, plátky háže na zem králíkovi a ten je v mžiku zlikviduje a sní. Takto dokázali „nechat zmizet“ puget 13 růží.

Letošní léto máme naplánováno a uzpůsobeno jí. Jezdí s námi kdykoliv kamkoliv, takže místo abychom si lámali hlavu s jejím hlídáním, naplno si užijeme společné chvíle mimo domov!

Bonnie je miláček rodiny. Máme z ní upřímnou radost a i přes dobu puberty bychom ji nevyměnili. Je to takové naše malé dítě. Je suverénním a plnohodnotným členem naší domácnosti, který nám více dává, než si bere.

Lenka Ďuríšková

duriskova.lenka@gmail.com

(článek uveřejněný v časopise Papoušci , květen/červen 2011)

Pár veselých fotek: